JANA MAKOVCOVÁ - S rukama na uších (pokračování knihy Maminko, nezpívej)
30. 9. 2010
Matka dvou autistických chlapců se rozhodla, že vyrazí mříže svého domácího vězení s názvem „rodičovská dovolená“. A začala podnikat. Vydala knihu a stala se spisovatelkou. Problémy jejích postižených synů ale neustávají. Ba naopak. Tatínek to vše sleduje s nadhledem. Nebo se to jen zdá?
Také jste někdy unavení a nevíte kudy kam? Také vás starost o děti vyčerpává? Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Přesvědčí vás o tom tato kniha. A možná vás i pobaví.
Jana Makovcová je zakladatelka webového portálu pro rodiče postižených dětí www.postizenedeti.cz. Narodila se v roce 1974 v Přerově. Vystudovala matematiku na Masarykově univerzitě v Brně, poté pracovala jako personální konzultantka. Nyní se věnuje svým dvěma postiženým dětem. V září 2009 vydala knihu „Maminko, nezpívej“, za kterou získala téhož roku v soutěži Cena vládního výboru pro zdravotně postižené 1. místo v kategorii písemných děl. Kniha „S rukama na uších“ je inspirována texty, které Jana Makovcová publikovala na svém blogu na aktualne.centrum.cz, a dějově navazuje na autorčinu prvotinu „Maminko, nezpívej“. První kniha byla především o postižených dětech, druhá kniha je také o jejich rodičích.
Doporučená cena 179Kč
Vydalo nakladatelství Miloš Palatka – ALMI
www.almi.cz
www.almi.cz
UKÁZKA Z KNIHY:
Júúú, podnikatelka
Popravdě řečeno, být zaměstnancem mi vždycky vyhovovalo. Nijak zvlášť jsem netoužila po nejisté pozici soukromého podnikatele. Ráno jsem přišla do vytopené kanceláře a usedla k počítači. Počítač udržoval v chodu náš správce sítě a prach na něm utírala uklízečka. Vždy jsem měla tužku k psaní, barvu do tiskárny a výplatu pravidelně měsíčně na účtu.
A nepříjemnosti, které mne jako zaměstnance potkávaly, se velmi podobaly události, o které mě právě se zoufalstvím v hlase informoval manžel, jen co po příchodu ze zaměstnání otevřel dveře do kuchyně.
„Představ si to,“ zkroušeně se na mě podíval.
Zrovna jsem něco míchala na plotně, ale ten dramatický tón mne tak polekal, že jsem vyndala vařečku z hrnce a rychle se na něj obrátila.
Mirek na pár sekund významně zmlkl a pak pokračoval: „… pokazil se nám v práci kávovar.“
Zděšeně jsem se na něj podívala s jasnou otázkou v očích:
„Jak to, že ještě žiješ, když jsi byl celý den bez kofeinu?“
On ale vzápětí dodává:
„Musím chodit pro kafe o patro níž.“
Je to tragédie, chápu. Ale zároveň přemýšlím, jestli mu nemám připomenout, že má dvě postižené děti, abych tu katastrofu trochu odlehčila.
Můj manžel je zaměstnanec. Ne, že bych dříve pravidelnou docházku do zaměstnání považovala za nějaké blaho. Dnes ale, když jsem už čtyři roky doma s dětmi, vidím věci v docela jiném světle.
U kafíčka v útulné kanceláři mi to velmi vyhovovalo. Práci na vlastní triko s živnostenským listem v ruce jsem v té době považovala za zbytečný hazard.
A teď jsem i já začala podnikat. Ovšem poněkud zvláštním způsobem. Nic jiného mi totiž nezbylo. Navíc jsem se vrhla do podnikání bez peněz, což je při mé opatrné povaze dost riskantní rozhodnutí. Posledních tisíc korun jsem dala za zřízení živnostenského listu. A překvapivě jsem z toho měla dobrý pocit.
Zoufala jsem si, že chci něco nového dělat, něco se naučit, něco přivydělat. Věděla jsem, že péče o děti mi žádné pravidelné zaměstnání ještě dlouhou dobu neumožní. Malé podnikání byla jediná možná cesta pro mne a mou potřebu se realizovat i jinak než jako matka, a pro potřebu naší rodiny žít o trochu důstojněji.
Snila jsem, že si dříve než v důchodu koupíme šatní skříně na věci a vyndáme oblečení z krabic od banánů, ve kterých jsou už rok. Že si koupíme zrcadlo do koupelny, věšáky na ručníky a ošklivé zaprášené žárovky visící na drátech nahradíme nějakými pěknými svítidly.
Kromě svého manžela miluji ještě internetový vyhledávač Google, a tak jsem, když jsem chtěla založit internetový obchod, napsala jsem do vyhledávače: „Založení živnosti“ , potom „Založení e-shopu“ a taky „Vystavení faktury“.
Manžel si klepal na čelo. To dělá ostatně vždy, když vymyslím něco podobně šíleného, takže jsem se tím nenechala znervóznit.
„Bude s tím hodně práce,“ komentoval mé podnikatelské choutky.
JE s tím hodně práce.
První týdny po spuštění obchodu byly krušné.
„Ach jo,“ volala jsem na manžela často večer od počítače „...zase další objednávka.“
„Co budeme dělat?“ ptala jsem se nahlas nejen jeho, ale i sama sebe.
„No jo, otevřela sis obchod a oni v něm chtějí lidi nakupovat!“ ušklíbl se Mirek pobaveně.
Ne, že bych byla tak hloupá a nechtěla, aby v mém internetovém obchodě lidi objednávali.
Ale byli jsme bez peněz.
Neměla jsem na nákup knih. Když už jsem měla na knihy, neměla jsem na barvu do tiskárny, abych vytiskla fakturu. Když už byla barva do tiskárny, nebylo zas na poštovné.
Mezi nákupem chleba a poštovného tak první měsíc mého podnikání vítězilo vždy poštovné a naše lednice zela prázdnotou jako dlouho předtím ne.
Ze stavu „Jak jsme zchudli“ jsme se po rozjetí podnikání dostali elegantně a rychle do stavu „Jak jsme zchudli ještě víc“.
Všechny volné prostředky spolykaly bublinkové obálky, lepicí pásky a krabice na balení knížek.
A týdny plynuly.
„Co to tvoje podnikání?“ zeptal se s nadějí v hlase manžel, když zjistil, že jeho vyprávění o tom, kdo zavinil poruchu kávovaru, kdo ho měl dát už dávno do opravny a jak dlouho vlastně nepojede, mne moc nezajímá.
„Už jsi něco vydělala?“
Vím, proč se ptá. Naše společné chvilky se od založení mé malé živnosti scvrkly na večery při balení zásilek. Uspíme děti a vyřizujeme objednávky. Mělo by to být už někde vidět!
„Já nevím, asi ne,“ musela jsem odpovědět. Podle stavu na účtu to tak bohužel bylo.
„Musíme vydržet. Věřím, že to půjde, “ přesvědčovala jsem nahlas nejen jeho, ale i sama sebe.
Mirek se naštěstí vyvaruje škodolibých poznámek a nedává mi otázky jako moje máma. I když její dotazy jsou naprosto nevinné, myslí je vážně a není v nich špetka touhy mne nějak popichovat:
„Když jsi teď ta podnikatelka, můžeš si vzít auto na leasing, viď?“ ptala se mne se zájmem, když jsme spolu telefonovaly pár dní poté, co jsem začala podnikat.
„Mami,“ uvádím ji do reálu, „zatím jsem nevydělala ani na razítko.“
Sama jsem v reálu už dávno. Vím, že nechci-li zapomenout, jak vypadá tisíc korun českých, bude lepší pořídit si na tiskárně jednu kopii, přichytit ji magnetem na ledničku a napsat na ni fixem velký nápis: „Vzpomínáme.“
„Proč tohle děláš?“ ptal se manžel mojí kamarádky Veroniky, která také nechce být jen pečovatelkou a uklízečkou a začíná podnikat. „Když si spočítáš, kolik jsi na té práci strávila hodin, nevyděláš za hodinu ani jako kopáč výkopů. Stojí to vůbec za tu námahu?“ pokračuje ve svých úvahách rozvalený na gauči.
„Určitě ano,“ odpověděla bych tomu skeptikovi. My s Veronikou věříme, že až krušné začátky překonáme, bude to lepší. Je cennější dělat něco, co se zdánlivě nevyplatí, než sedět s rukama v klíně.
Obě máme postižené dítě a víme, že někdo čeká na první slovo dítěte několik měsíců, někdo několik let. A s prvními krůčky je to zrovna tak. Kdybychom si spočítaly, kolik jsme na té práci strávily hodin, mohlo by se zdát, že to nestojí za to. Že se to nevyplatí.
Ale já věřím, že to půjde.
Už mám totiž razítko.
Mohlo by se zdát, že je to málo. Ale ne. Je to jen začátek.
Náš dvou a půl letý autistický syn Jindřišek vůbec nemluví. Teprve teď, v době, kdy stejně staré děti mluví ve větách, začal říkat své první slovo „Júúúúú.“
Mohlo by se zdát, že je to málo, je to jen citoslovce.
Ale ne.
Je to začátek.....
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář