Josef Fousek napsal kolem dvaceti knih. Přímočarost a laskavost jeho tvorby mu zajišťuje přízeň tisíců posluchačů, diváků a čtenářů. Zatím poslední kniha, vydaná Knižním klubem, se jmenuje Cesty za nadějí. „Jsou to postřehy ze života lidí, s nimiž se setkávám ve svém okolí a na cestách,“ přiznává Fousek. Jeho kniha je prostoupena romantickou touhou po všeobecné vlídnosti, ale nevyhýbá se ani kritickému pohledu na dění v naší společnosti.

Foto: Jovan Dezort
Jednotlivými příběhy se proplétá jako nit autorova víra, že dobří a moudří lidé svůj věčný boj s hloupostí a lhostejností neprohrají. Autogramiády Josefa Fouska se v Paláci knih Luxor zúčastnili i MUDr. Jan Cimický a zpěvačka Martha Elefteriadu.
Pane Fousku, proč jste nazval svou dvacátou knihu Cesty za nadějí?
„Domnívám se, že život každého z nás je cestou, na které hledáme něco krásnějšího než okamžité chvíle. A je to i doufání, že se náš život nezmění k horšímu."
Kdy jste začal psát své knihy?
„Již po vojně, kolem roku 1959, jsem zkoušel psát povídky a básně, ale teprve po operaci srdce v roce 1999 jsem začal usilovně psát, jakoby mě něco nutilo rozdělit se s lidmi o své dojmy s života."
Čemu přičítáte svůj úspěch?
„Je to asi tím, že mluvím o věcech, které zajímají mé čtenáře. Je pro mě odměnou, že mám hodně čtenářů, také to přičítám Českému rozhlasu 2, kde v nedělních Dobrých jitrech mohu prezentovat fejetony ze svých knih."
Setkáváte se i se zápornými odezvami?
„Nepatrně. Anebo o nich nevím. Občas mi přijde dopis, který je hodně zlý, ale naštěstí těch vlídných je tolik, že mé rány hned vyléčí."